Mýty a pověry

Pro naučení cizího jazyka je třeba mít speciální nadání (aneb „já na jazyky nemám buňky“).

K osvojení cizího jazyka není potřeba žádných zvláštních předpokladů. Dokazují to příklady různých minorit - snad asi nikdo nebude tvrdit že Romové či Vietnamci u nás, Maďaři na jižním Slovensku atd. představují skupiny obzvláště geniálních jedinců ve srovnání s ostatní populací. A přesto prakticky každý z příslušníků těchto menšin mluví na obstojné úrovni dvěma jazyky a ani by jej nenapadlo, že je v tom něco výjimečného. Osvojení cizího jazyka je v prvé řadě otázkou přístupu, vhodné metody a motivace. Vrozené dispozice sice hrají určitou roli v rychlosti postupu a hloubce ovládnutí jazyka, avšak prakticky každý duševně zdravý člověk je schopen se naučit na dostatečné úrovni jeden nebo i více cizích jazyků.

Cizí jazyk se lze snadno naučit jen v mladém věku (aneb „mně už to do hlavy neleze“).

Malé děti si osvojují jazyk poněkud jiným způsobem než dospělí, používají přitom jakousi  paměťovou „hrubou sílu“. Tato metoda je vlastně velice neefektivní, malé dítě na svém jazykovém rozvoji pracuje mnoho let na „plný úvazek“, v neustálém kontaktu s rodilými mluvčími - rodiči, prarodiči, sourozenci atd. Starší člověk dokáže při osvojení jazyka daleko více zapojit logické myšlení, je schopen cílevědomé činnosti a rovněž má bohaté životní zkušenosti a z nich pramenící schopnost vytvářet velké množství představ a asociací, které zapamatování nového jazyka usnadňují.

K osvojení jazyka stačí chodit jednou nebo dvakrát týdně do kurzu (aneb „já si to platím, tak mě to naučte“).

Jazyk vás nikdo nenaučí, je to práce, kterou nikdo neudělá za vás. Jakýkoli jazykový kurz, byť sebelépe vedený, může být pouze vodítkem, pomůckou a motivací pro samostatné studium. Pro ovládnutí cizího jazyka je důležité být s ním v kontaktu každodenně. Důležité je tedy vybudovat si k němu vztah, pokud možno takový, aby jazyk nebyl „cílem“ celého snažení, nýbrž „prostředkem“ - ke komunikaci, k získávání informací, k poznávání cizí kultury atd. Ideální je propojení učeného jazyka s jinými zájmovými aktivitami, čímž bude jeho osvojování probíhat vlastně mimoděk, podvědomě, jakoby na druhé koleji, ale o to účinněji.

Rád bych se naučil cizí jazyk, ale nemám čas, abych se studiem zabýval denně.

Většina z nás má ve skutečnosti daleko více času, než si myslí. Díky dnešním moderním technologiím - počítače, notebooky, mp3 přehrávače, mobilní telefony - lze ke studiu využít i momenty dne, které by jinak byly promarněny - cestování v dopravních prostředcích, čekání ve frontách či zácpách, vykonávání rutinních prací doma i na zahradě, venčení pejsků a malých dětí atd. Ve všech těchto situacích je možné se věnovat poslechu a opakování vhodných cizojazyčných textů, procvičování slovní zásoby z papírových kartiček či ze software v mobilním telefonu. Oblíbený televizní seriál či film lze potom sledovat místo v přihlouplém českém dabingu přímo v originálním znění, čímž zabijeme dvě mouchy jednou ranou a spojíme si studovaný jazyk s potěšením ze sledování oblíbených herců a postav.

Studium cizího jazyka je dřina, nedokážu se dlouhodobě k takovému úsilí přinutit.

Ztotožníte-li si cizí jazyk s touto představou, pravděpodobně nebudete v jeho osvojení úspěšní. Ale nemusí tomu tak být. Pokud se dokážete od tohoto konvenčního (a tradičním školstvím kvalitně vypěstovaného) předsudku oprostit a najdete způsob, jak si studium učinit příjemným, máte v podstatě vyhráno. Klíčovou roli přitom hraje individuální výběr správného materiálu v podobě filmů a seriálů v původním znění, cizojazyčných knih, časopisů, internetových serverů atd. Zejména, když se vám podaří spojit studium jazyka se svým koníčkem, můžete tím obojí podstatně obohatit a získat přitom skvělou motivaci.

Nejlepší jazykový kurz je ten, který je veden rodilým mluvčím.

Z přítomnosti rodilého lektora může hodně vytěžit pokročilý žák, který už ovládá základní slovní zásobu a gramatiku a nemá tedy problémy s porozuměním. Nevýhodou rodilého mluvčího je to, že sám nemá zkušenosti se studiem svého vlastního jazyka a jen stěží je schopen vcítit se do situace úplného začátečníka. Zejména v počátcích výuky je tedy větším přínosem český lektor, který má  v živé paměti problémy, které musel překonávat a chyby, kterých se dopouštěl, a může tedy žáky před nimi varovat. V raných devadesátých letech se u nás vyrojilo množství zahraničních lektorů, jejichž jedinou kvalifikací bylo to, že mluvili daným jazykem jako svým mateřským. Ovšem je otázkou, kolik toho může svým žákům předat ten, kdo se sám žádný cizí jazyk nikdy nenaučil... 

Cílem studia jazyka je naučit se mluvit (psát) bez chyb

Nikdo nemluví žádným jazykem stoprocentně bez chyb, dokonce ani ne svým vlastním. Snaha vyvarovat se chyb, k níž vede tradiční výuka ve školách, je smrtelným nepřítelem osvojení jazyka. Kromě nepříjemných pocitů stresu a obav ze selhání vede i k tomu, že si člověk zvykne soustředit se na jazyk, který se pro něj stává cílem, místo aby byl prostředkem ke sdělení či získání informace. Mluvení s chybami je přirozeným stavem, kterému není třeba se vyhýbat. Množství těchto chyb se samo postupně zmenšuje, tak jak člověk získává nové a nové poslechové a komunikační zkušenosti. Určitá míra zpětné vazby ze strany lektora či komunikačního partnera je užitečná, ale musí být citlivá, nesmí nikdy vést ke ztrátě potěšení z používání jazyka.

Od samého začátku musím mluvit (aneb „ty chodíš do angličtiny/francouzštiny/arabštiny, tak mi něco řekni“).

Osvojení jazyka má svůj přirozený cyklus a jeho součástí je i tzv. „silent period“ - „tiché období“. Adept jazyka nejdříve tento vstřebává pasivně - poslechem a četbou, získává tak základní slovní zásobu, začíná se postupně orientovat v gramatice, díky poslechovým zkušenostem - případně za pomoci citlivě zvolených cvičení - si vrývá do paměti nejpoužívanější slovní obraty, a teprve po určité době se dostavuje schopnost a chuť k samostatné verbální produkci. Délka „tichého období“ velmi závisí na intenzitě, kterou se studiu věnujeme, může trvat několik měsíců, ale i několik let. Rovněž tak práh znalostí, jehož překročení vede k samostatné komunikaci je velmi individuální. Existují jedinci, kteří jsou schopni komunikace „rukama nohama“ se znalostí dvou stovek základních slovíček, jiní zase nezačnou mluvit dříve, než mají „přelouskáno“ několik tlustých románů. 

Jazyk se nejlépe naučím tak, že zvládnu postupně všechny lekce v nějaké učebnici (učebnicích).

Ano, teoreticky je možné se tímto způsobem jazyk naučit. Avšak je zde malý „háček“. Učebnice není nic jiného než zhmotnění představy jejího autora o tom, jak by měla výuka jazyka postupovat. Každý jsme však jiný a je jen velice málo pravděpodobné, že zrovna vám bude tento konkrétní postup vyhovovat, že bude odpovídat vašim potřebám, zájmům, silným i slabým stránkám. Osvojení jazyka není lineární, předvídatelný proces, při kterém prostě postupujeme předem danou cestou od bodu A do bodu B. Spíše se podobá skládání puzzle, kdy některé části mohou „naskákat“ na svá místa ihned, zatímco jiné dlouho vzdorují. Učebnice jsou dobrou pomůckou v samotném počátku, poněvadž pomáhají získat základní přehled o tom, jak daný jazyk „funguje“ (je přitom dobré používat klidně i více různých učebnic najednou a vnímat tak stejnou látku z několika různých pohledů), avšak s přibývajícími zkušenostmi by se měl žák stále více orientovat na hledání vlastních autentických materiálů, které budou odpovídat jeho povaze a zájmům. V době internetu už to není žádný problém.